Jak to vlastně bylo s tím soustředěním?

Když jsem nastavoval v Krči před odjezdem na soustředění navigaci, vypadlo mi, že pojedu skoro 60 km. Oddychnul jsem si, že Milan neví, kde vlastně Křivoklát je. Nebo že by 60 bylo opravdu tak blízko? Berounsko trochu znám a tak jsem se těšil. Nádherné Křivoklátské lesy a jízda podél Berounky byly zážitkem, i když lilo jako z konve.  Na místě už se míhalo několik skalních Depkařů zvyklých přijíždět na podobné akce včas. V prostorné hale penziónku, kde jsme měli v malých pokojích složit hlavy,  už plápolal oheň v krbu (Tom Kott) a stoly se prohýbaly pod vybranými lahůdkami (Hanička Šašková a její výročí). Nakonec nám ani nevadilo, že nepřijel Honza Maňák (tedy jenom kvůli těm dobrotám). Ve tři byl čas ukončit přátelskou debatu o tom, koho letos z Depky vyloučíme a uložili jsme se ke spánku. Ráno nás uvítalo slunce přes celé nebe. S ohledem na dosud nedostatečný počet volejbalistů jsme se rozhodli pro turisticko-kulturní dopoledne a vyrazili jsme na hrad Křivoklát. Pivo stálo 50, ale prohlídka hradu byla úžasná. Michal plný touhy po soutěžení na nádvoří sbalil nějakého zbrojnoše a značnou dobu se spolu věnovali střelbě z kuší a samostřílů. Cestou zpět jsme "ulovili" roháče pokojně posedávajícího na turistické informační tabuli. Byl z řevu našeho nadšeného hloučku, v jehož středu se nedobrovolně ocitnul, tak rozladěný, že se Jakubovi fotícímu jej pokoušel rozmáčknout telefon. Výborný oběd na Kolečku nám ještě zlepšil náladu, takže po příjezdu některých opozdilců jsme se  jali vypínat sako. Musím konstatovat, že toto soustředění svým obsazením příjemně překvapilo: 24 lidí + 1 morče + 1 psík, z toho 14 členů Depky z toho 11 hrajících volejbal. Napomohl občas i Karel Hnát (v pantoflích) a Jirka Pernica (stále odbíhající kojit). Navíc zde bylo 7 dětí a jedno až dvě se mohly ještě během celé akce narodit! Volejbalu jsme se věnovali ve 4 (!) blocích, z toho dva byly výrazně tréninkové. Pro odbornou veřejnost: pilovali jsme základní údery, odbití míče, pohyb hráče a postavení před a při odbití míče a obranné a útočné činnosti na síti. Bákýn se jizlivě ptal, proč po 15 letech hraní volejbalu cvičíme základní údery, ale on tomu tak nerozumí. S ohledem na počasí považuji celý výkon za heroický,  slunce pražilo, až se celá Terezka spálila, někteří i omdlévali, takže jsem jednou za den udělali přestávku na pití. Pilování techniky se vyplatilo, všichni se tak soustředili na její vylepšení, že potom už neodbil nikdo žádný míč pořádně. Slíbil jsem všem, že zlepšení se dostaví teprve s odstupem, ale teď se bojím, co budu říkat potom!? Oba zbývající večery jsme naplnili klábosením u trochu kouřícího  krbu a hýkáním za zvuku kytary, Miloš (kamarád Martiny F.) je poeticky zjemnil vypouštěním horkovzdušných balónků, které jsme při jejich cestě nocí k nebi s hlavami zakloněnými doprovázeli nadšeným mroukáním. Druhý den pak pro bolet v šíji byly vysoko hrané míče nehratelnými a naše volejbalové sebevědomí utrpělo další šrám. Výrazné zlepšení nastalo, když Bakýn vyhlásil dětskou olympiádu, disciplíny jako "foukání do petangové koule" nás dospělejší odradilo. Ratolesti však bojovaly jako lvi: první místo obsadil Toník, druhá byla Anežka a třetí Klárka. Dostaly (ratolesti) medaile a věcné ceny. Najednou byl konec, absolvovali jsme poslední guláš, společné foto a závěrečnou řeč předsedy. Poděkování patří všem účastníkům za to, že přijeli a přispěli ke zdárnému průběhu, Haničce za tisíce dobrůtek, Michalovi za soudek, sponzorům (Lída, Terezka, Ivetka a taky trochu já) za podporu hmotnou a ještě někomu za něco, ale teď mi to vypadlo. Tak jaké bylo to soustředění? Uvidíme při přípravě toho příštího.