Proč myslím na kamarády v dešti
Nevěřili byste tomu, kdo jste to nezažili, ale včera se nás na volejbale sešlo 16 platících (hrajících) a 2 neplatící (a tudíž ani nehrající, nikdo jim nechtěl půjčit) a ještě nějaké děti či co. Dobrá pohoda, jenom ti, co přišli pozdě (Milan), nás začali honit k rychlému střídání v setech, stal se z toho vlastně takový turnaj, a ti, co přišli ještě později (Aleš), se ani nesvlékli a hleděli zádumčivě. Bylo vedro a zásoba chlazeného piva se povážlivě ztenčila. Když jsem po půlnoci šetrně vystrnadil Petra Homolku a Tomáše Kotta, že bych jako už šel spát, bylo mi dobře. Hezký den, hrál se dobrý volejbal, někteří se po dlouhé době navrátili, Dan s Gábinou dokonce v podivných botách, všichni vypadali spokojeně tak, že z toho i kojili. Škodolibé poznámky a zlomyslné úsměsky se v podstatě nekonaly, prostě idilka. Usínal jsem s dobrým pocitem štěstí: "Ještě že tu Matulku máme. Naše zázemí. Stále posekané, sestříhané, upravené, dokonce i ten krtek pochopil, že jeho produkty kazí ráz toho n...