Jak jsem reprezentoval DEPKU I
Kdo ty, kdo to zažili - takoví noví "Bakaláři"
Osoby a obsazení: Já - Milan, Milan, milan ....
Edita - nezvládá volejbal a štrůdl, jinak je dokonalá
Petra - náctiletá dcera, zrzavý hubeňour. Dobrá ve vytrvalostních sportech.
Místo: Stromovka 23.11.2008 (lehce zasněžená, bláto, teplota 5-8 °C)
Akce: Přebor Prahy v běhu
Vzhledem k tomu, že sám asi olympiádu nevyhraji, rád se přihřívám na sportovních úspěších přátelů, známých a příbuzných. Asi nebudu sám. Kolik z nás si v sobě hýčká směšný pocit vlastní důležitosti, nebot´ - byl jsem při tom, když ten slavný - toho určitě znáš - zaběhl (skočil, vrhnul, a dál doplńte podle vlastní fantazie)? Vůbec nevadí, že dotyčnou hvězdu neznáte. Vypravěče není radno přerušovat, jinak se nedozvíte pointu.
Jak jsem se již zmínil, Petra je dost dobrá běžkyně, a tak ji kamarádka, se kterou běžela Velkou Kunratickou, pozvala na závody do Stromovky. Jako doprovod byla vybrána matka (Edita) a já, coby tréninkový partner a realizační tým v jednom.
Pod mým vedením jsme tedy nastudovali trasu (dorostenky, juniorky i ženy pohromadě, 4 km po trávě a parkových cestách), rozběhali se rozcvičili.
Zatímco chudák Edita mrzne s věcmi, já vybírám místa na trati, kde budu fotit a koučovat.
"Vyměnila´s baterky?" ptám se Edity, když si půjčuji foťák. Na předchozích několika akcích (přechod Jeseníků a kola v Českosaském Švýcarsku) totiž foťák měla, ale bohužel bez funkčních baterek. Na Kunratické takhle promeškala Petru na stupních vítězů.
"No jasně. Jsou tam nové," dostává se mi ujištění.
Máme 5 minut do startu. Petra končí s převlékáním do - bohužel - mokrých věcí, neboť Edita podléhá nervozitě a pouští všechny věci na lehce zabahněný chodník. Nevadí, za chvíli bude stejně jako prase. Sice se nejde přes potok, jako při Kunraticích, ale při kalupu blátem přes louku člověk nezůstane jako ze škatulky.
Start!!! Běžím na místo, kudy děvčata opustí okruh stadionu a vběhnou do Stromovky.
"PETROOO MAKEJ!" fandím. Rychle zkratkou přebíhám na druhé místo "DRŽ SE ŠPIČKY! JE TO DOBRÝ". Celkem zbytečný pokyn, evidentně nemá problémy. Teď musím máknout na třetí místo na trati - to už budou mít za sebou třetí kilometr. Běží kolem železničního náspu, pod viadukt, kterým opustí park a vyběhnou na navigaci k řece. Tedy měly by. Značení je hodně mizerné. Už jsou tady první tři, mezi nimi Petra.
"Jak je to daleko?" zafuní, už toho má dost.
"JE TO DOBRÝ, UŽ JEN KOUSEK" zaperlím osvědčeným evergreenem.
Najednou vedoucí běžkyně znejistí "Kudy máme běžet?" vychrlí. "Jo, to bych sám rád věděl," pomyslím si, ale nedávám to na sobě znát. Jsem přeci technický doprovod a ten se postará o všechno. Vyrážím jim v patách a naviguji " Po silnici. Teď doleva na cestu. A teď rovně k řece, jak tam vlaje ten fábor". Posílám je přes pole a najednou vidím jiný - bližší fábor na stromě vpravo.
A DOPR... Já je poslal špatně! Měly běžet jinudy!
Stačilo, aby pokračovaly rovně po silnici. Místo toho byly šíleným Říhou navigovány zkratkou.
Co teď? Nedávám nic najevo, stavím se na odbočku a posílám celé zbývající pole stejnou cestou za prvními. Hlavně aby se nenašla nějaká rádoby inteligentní, která se bude chtít držet trasy!
Při navigování zbylého hada mne úkosem pozoruje starší muž - zřejmě otec některé z běžkyň.
"To je ale blbě značený, co?" navazuji konverzaci "Tohle organizátoři nezvládli".
Zamračeně se na mě podívá a pak vypálí "Vždyť jste je poslal úplně špatně. Byla to vaše vina!"
Nějaký chytrolín. To se mu to frajeří, když vidi barvy na dálku a ne jako já z pěti metrů.
V cíli mířím k udýchané Petře. "Tak co? Dobrý? Kolikátá?"
"Třetí," vydechne.
"No to je super!"chválím. "Jak se ti běželo?"
"Bylo to dobrý až k tomu viaduktu. Díky za fandění. Jak jsi to stíhal, že jsi byl všude?"
"Zkratky. Mamka v cíli fandila?" Ptám se, neboť ze závodů, jichž jsem se zúčastnil vím, že se Edita zmůže na uculování, maximálně na nenápadné zamávání.
"Fandila" překvapuje Petra. "Slyšela jsem JUPÍÍÍ...."
Originální pokřik.
Při vyhlašování Petřiny kategorie bylo slyšet: "Na třetím místě se umístila Petra Kubešová, SK Depka - hergot není to omyl?". V sousedství atletických klubů Sparty a Slavie to vyznělo poněkud rušivě, a tak se organizátor musel ujistit, že si z něj někdo nedělá srandu. Do diplomu jí to dopsali až po vyhlášení. Mezitím se Edita - ve snaze zvěčnit dcerku na stupních vítězů - vecpala se svým foťáčkem mezi chlápky se zrcadlovkami. Holky zapózovaly s medailemi velkými jak víčko od Ramy. "Proč se směješ?" ptám se Edity, když se vrátila k věcem. "Stalo se něco?"
"Jo. Nedošly baterky, ale karta. Nemám nafocenou jedinou fotku".
"Dobrý - tak to jsi to před tím podiem hrála docela přesvědčivě."
Balíme a prcháme domu dřív, než někdo vznese protest a pořadatel celý závod anuluje. Vlastně by nemohl. Asi 5 minut za poslední doběhla - došla jedna veteránka. To by byla prča, kdyby se diskvalifikací celého závodního pole cca 20 běžkyň stala vítězkou. Jak by se mi asi odměnila? Fešná důchodkyně...
Komentáře
Okomentovat